Jmenuju se Matěj a mám rád kluky 4.53/5 (17)

Ahoj holky, jak užíváte léto? Přináším vám další ze série rozhovorů s úplně obyčejnými, ale přesto zajímavými lidmi, osmnáctiletým Matějem. Pokud i vy nebo někdo z vašeho okolí má příběh, o který by se rád podělil, napište mi!

Matěji, můžeš se nám představit?

Jsem všední, obyčejný, a myslím, že i přirozený, čerstvě dospělý, mladý muž se spoustu nedokonalostí. Snažím se být svůj, nenechávat se ovlivňovat, ale to se mi nedaří, protože zatím mají rodiče poslední slovo.

Kdy jsi poprvé cítil, že je s tebou „něco jinak“, že pravděpodobně nestrávíš život po boku ženy, ale muže? Jak jsi na to zjištění reagoval?

To je všechno strašně složitý a ani já v tom pořádně nemám jasno. Odpovědí na tyhle otázky by byl slovo proces. Tak to teď vnímám. Celoživotní proces, který nazýváme coming out. A začíná to právě u každého jedince. Kdy to bylo u mě, si nevzpomínám, ale významnou roli v tom hrálo tehdejší okolí. Osobně bych teď zpětně našel náznaky už počátkem druhého stupně základní školy, ale tehdy jsem opravdu nepřemýšlel, kdo vlastně jsem. Když to ale zkrátíme, definitivní rozhodnutí pro mě padlo na podzim roku 2013. Vlastně mi bylo čerstvých 16.Od té doby jsem měl vyřešenou jednu záležitost své osoby. Na první pohled zajímavou i podstatnou, pro mě jednu z mnoha. Vedle své budoucnosti nebo třeba oblíbené kapely jsem měl jasno, s kým budu spát, a společensky je to přece jen slušná výzva, kterou jsem bral jako samozřejmost. Každý musí být sám sebou a musí sám sebe obhájit pro sebe i pro okolí. Ovšem přece jen příběh tady nekončí, ale pro všechny další začíná.

Ulevilo se ti, když jsi šel „s pravdou ven?“ 

První, kdo to věděl, byla moje spolužačka. Story na dlouho a strašně by jsme se nasmáli, v podtextu jsem ale vnímal, že je něco špatně. Musel jsem být pod kontrolou. Vždycky. A řekl bych, že je to neuvěřitelný psychický nátlak, který člověk sám na sebe vytváří. A je nutno přiznat, že s kapkou v krvi je člověk i sám sobě upřímnější. Jedno ale zmínit musím, když jsem jí to říkal, bulel jsem jak malý mimino. Dodnes si to neumím vysvětlit, ale vnímám to pozitivně. A rád na to vzpomínám.

Jaká byla reakce okolí, co na to rodiče, kamarádi? Co třeba prarodiče, starší generace se s tím přeci jen vyrovnává trochu hůř.

Po tom všem jsem postupně odhalil pravdu a od chvíle, když jsem se na jedné školní akci opil, přišel do pokoje plného mých spolužáků a otevřeně jsem jim to řekl, to pro veřejnost beru jako věc veřejnou. Tedy stejně tak veřejnou, jako moje barva očí či vlasů. Je to pro mě stejně tak přirozená vlastnost, jako právě tyhle věci. Možná to zní moc hrdinsky, je ale nutné přiznat, že v rodině to asi nikdo neví. Rozhodně ne prarodiče. Tady můj příběh ještě neskončil a sám jsem zvědav, kdy skončí. Že bych to před nimi horlivě tajil, říct nelze, ale naprostý opak to taky není.

Máš ve svém okolí někoho, kdo tě fakt natvrdo odsoudil?

K mému podivu nikoho takového nemám. Jako kluk z maloměsta jsem to trochu očekával, ale nikde jsem nebyl po této informaci odsouzen ke smrti ani přeléčení. Možná mám štěstí, nebo si komentář nechali pro sebe anebo mě to teprve čeká.

Překvapilo tě třeba, že ti někdo řekl, že už to dávno tušil?

Ano i ne. Když se setkám s někým, kdo tvrdí, že ano, nedivím se. A říkám si, že něco tu určitě je a ptám se, co mě prozradilo.

Myslíš, že je na tobě poznat na první pohled, že jsi gay?

Ve skrytu duše doufám, že nejsem jako ty postavy z televize, které řeší chlapy, drby a oblečení.

Máš stejně jako většina gayů, víc kámošek než kamarádů? Řešíte spolu oblečení, kosmetiku, chlapy?:-)

Kdyby jsem to opravdu spočítali, holky by z toho vyšly lépe, ale všichni moji kamarádi, jakéhokoliv pohlaví, ke mně přistupují stejně. A řešíme spolu klasické záležitosti dospívajících. Tedy donedávna. Teď ani nevím, co ta dnešní mládež řeší, asi kde pít… To se jen tak nezmění…

Jak se koukáš na lidi, kteří tvrdí, že homosexualita je nemoc, která se musí léčit?

Nad tím jsem nikdy neuvažoval. Především je považuji za sobě rovné. Nemusí přijímat mé názory, natož fakt, že je to dnes všední, ale chovat by se měli slušně. Nehumánní zacházení této skupiny obyvatel je důkaz, že člověk není dokonalý. Lidská důstojnost je jedno z nejcennějších co máme, a nikdo nemá právo to pošpinit.

Účastníš se pochodů jako Prague Pride?

V Praze jsem nebyl. Možná letos, ale nevím… Bude tam na mě asi velké teplo… Byl jsem totiž na podobné akci v Mnichově a musím říct, že jsem se tam necítil dobře. Může to být z mnoha důvodů, byl jsem tam sám, nezletilý a v cizině, avšak nic mě tam neláká. Je to funkční prostředek, jak posunout toleranci veřejnosti dál, u nás už to není zapotřebí a je potřebné podporovat tyto akce v jiných zemích a u nás se zaměřit na další věci.

Chtěl bys mít jednou svoje děti?

Ne! Tohle právo nesmí být nikomu upřeno, ale já ho pravděpodobné využiji. Zatím se necítím dostatečně silný, abych to zvládl. Zatím svoji budoucnost vidím bez nich, ale vždy se cokoliv může změnit. Nyní mám jasno, ne…

Jaké to je, být gay?

Normální, přirozené, obyčejné,všední, lidské. Je to jedna z mých vlastností. Nestydím se za ni, neskrývám a ani ji nikterak nevyužívám. Není to dle mého nic zajímavého.

Proč nosí gayové upnuté oblečení?:-)

To vážně nevím. Jsem zásadně proti tomu. I když by se daly najít výjimky.

Kdybys mohl vzkázat něco všem těm haterům, kteří gaye odsuzujou, co bys jim řekl?

Každý jsme jiný. Kdyby veškeré stromy rostly stejně, v lese by byla nuda.  Jsme si podobní a odlišnosti z nás dělají ty, kým jsme. Jedinečnost vytváří svět.

Znáte nějakého homosexuála ve svém okolí? Napište, budu ráda!

Peace

B.