Seznamte se: Mé malé „já“ – těší mě! Zatím bez hodnocení.

Ahoj, ahoj ahoj!

Na základě dotazů, zda se vám jakožto nová blogerka tohoto webu představím, jsem se rozhodla hodit nohy na stůl, rozdělat čokoládu a něco málo vám o sobě říct.

Osobní okénko:

Jmenuju se Nikol a upřímně nesnáším, když mi někdo říká „Nikolo“. Jako jo – jména to jsou podobná (ne-li dokonce stejná), ale jednou mě mí ctění rodiče pojmenovali takhle, tak ať mi tak i říkají. Doma mi říkají Kolko, Koldo, babička s oblibou Ničko a když je naštvu (slušně řečeno) tak i Nikolo, což fakt nerada slyším.

Narodila jsem se 14.6.1994, takže už mi nějakej ten pátek není posvátných náct. Abych pravdu řekla, nijak zvlášť nepociťuji, že jsem se svým věkem přehoupla přes dvacku – připadám si pořád stejně praštěná a ztřeštěná, jako když mi bylo čerstvých 15 a byla jsem nadšená, že konečně dostanu občanku. Co se tohoto dokladu týče – ještě teď ho po mě občas chtějí a to mi jen dokazuje, že pořád vypadám krásně mladě – hahaha!

Koho by zajímaly mé tělesné proporce – ne, že by to bylo kdovíjak zajímavé – měřím 170 cm a výš už se asi nedostanu, protože jsem se ve vývoji už dávno zasekla. Na váhu chodím opravdu jen zřídka, spíše se jí snažím vyhýbat obloukem, protože mi přijde, že tak trochu kecá. Objemově jsem „asimetrická“ (schválně tam mám měkké „i“) = asi metr na šířku. Ne to bych přeháněla, i když velikost 36 si určitě kupovat nemůžu – možná tak na jednu nohu. Přesto jsem zarytou zastánkyní toho, že se má člověk brát takový, jaký je. A tečka.

Studium a vzdělání

Ačkoli nevěřím v Boha, v květnu tohoto roku nade mnou asi stáli všichni svatí a světe div se – udělala jsem maturitu. Studovala jsem – pro dívky nepříliš vhodný – obor Informační technologie. Naivně jsem si před 4 roky myslela, že se na této škole budou hrát počítačové hry, maximálně brouzdat na internetu, možná kreslit obrázky v malování. Houby s octem, vážení. Snažili se nás naučit rozebírat počítače – rozeberu, ale už nesložím – nutili nás umět nespočet nudných příkazů, programovali jsme počítačové sítě, vyráběli kabely, učili se s PHP, MySQL, Linuxem, Ubuntu, Kubuntu a dalšíma nezajímavýma věcma. Ve finále z nás měli být – otázkou zůstává, jestli to opravdu tak je – zkušení IT profesionálové. V mém případě se asi snaha minule s účinkem, protože si pamatulu leda kulový. V dnešním světě přece stačí umět zapnout počítač a dostat se na internet ne? Každopádně vysvědčení mi dali, tak jsem jim poděkovala, zamávala a ve škole mě už nikdy nikdo neuvidí. Na důkaz bych přiložila fotku maturitních desek, ale někam jsem je schovala a nemůžu je najít – škoda.

Zájmy, koníčky, volný čas

Jelikož jsem po škole – naštěstí – a práce se mi šikovně vyhýbá, mám prozatím dostatek volného času. Už několik měsíců se snažím přivydělávat si nějakou tu kačku psaním textů na zakázku. Psaní článků mě vždycky bavilo – jednou jistě vydám vlastní knihu – a tak se této činnosti nebráním. Než mě do nosu cvrnkne nějaká pořádná práce, aspoň mám do dělat.

• Malování

Když mám – jak se říká – den blbec, špatnou náladu nebo depku – maluju. Od klasických dětských postaviček jsem se dostala o něco dál. Malování mě baví a uklidňuje. Dokážu u toho sedět klidně i několik hodin. Ačkoli moje fantazie není zarknělá – občas se umí pořádně ozvat – nemaluju z vlastní hlavy, ale vždycky se držím nějakého nápadu, který si individuálně poupravím podle svého. Ale vždycky mám základ. Po šuplících a celkově celém pokoji se mi válí nespočet obrázků a různých výrobků, protože kromě malování jsem i kreativně založená a neustále musím něco tvořit rukama. A jelikož mi papír nestačil, pokreslila jsem si všechny zdi v pokoji – za což mě sice rodiče nepochválili a příští rok si to prý sama vymaluju. No aspoň bude čistý stůl pro nové nápady – hehehe.

• Králík
  

Ke dvacátým narozeninám jsem od našich dostala zakrslého králíka. Dala jsem mu jméno Ňuf a je to můj mazel. Díky němu jsem pochopila, co to je zodpovědnost – naši říkají, že je to dobrá příprava na mimčo – a upřímně můžu říct, že už chápu všechny milovníky zvířat. Dokud jsem ho neměla, moc mi nedocházelo, proč lidi tak šílí, když jdou třeba se psem na kastraci – ale minulý týden jsem i já vezla Ňufíka na operaci – a fuj, to byly nervy. Nyní se léčíme s očičkem a zotavujeme se po té operaci – možná díky tomu se nechtěl fotit.

• Laková maniačka

Už od malička mě trápí jeden z nejrozšířenějších zlozvyků – kousání nehtů. Koušu si je všude – doma, ve městě, u televize, při sportu. Babička mě při každé návštěvě nepěkně kárá a vždycky mě za ruce tahá a říká: „Kdybych měla tvoje nehty, musela bych se stydět vůbec je někde ukazovat!“ Má pravdu – ruce mám jak vodník (konečky prstů zakulacené) a jakmile mi nehty vyrostou, nemají sebemenší šanci. Ale snažím se s tím něco dělat – no fakt! Snad každý týden jsem nalezlá v DM a neodejdu, dokud si nevyberu nový lak na nehty. Díky tomu už jich mám pěknou sbírku a mamka mi je začíná pomalu likvidovat – když se nedívám. 

Závislosti

Jsem obyčejný člověk a stejně jako spousta dalších i já trpím nějakou tou závislostí. Naštěstí to zatím neleze do zdraví, ale jenom do peněz.

• Obyčejná holka se spoustou drogerie!

Přiznám se – jsem šílená co se týče drogerie. Jakmile vlezu do obchodu s kosmetikou a podobně, vždycky tam nechám hroznej balík. Možná i díky tomu se mi doma hromadí všelijaké šampóny, krémy, gely na sprchování, deodoranty a další blbovinky. Jelikož sama to opravdu nestačím používat – a to jsem naložená ve vaně každý den – postupně své úlovky rozdávám různě po rodině. Ale je to dobrý – všichni už si zvykli, že ode mě ke svátku, narozeninám či k Vánocům dostanou ohromné množství drogerky a k tomu třeba ponožky.

No – myslím, že představení bylo vyčerpávající – doufám, že ne nudné! Chtěla jsem vám ukázat, že jsem úplně normální holka, která si dokáže udělat srandu i sama ze sebe – i když mám i temnější stránky. Doufám, že se vám mé články budou líbit, budete si je rády číst a moc se těším na vaše komentáře!

Čus bambus příště!