Tohle téma je hrozně smutné a moje neoblíbené právě proto, jak je depresivní. Ale právě smrt a ztráta ať už příbuzného, kamaráda nebo domácího mazlíčka je součást života. Každému se stane, že zemře někdo blízký, pokud si pořídíš mazlíčka může se stát, že později stářím nevydrží či se ztratí.
Vím, jak to může být těžké – zažil to snad každý a každý se s tím vyrovnává po svém, někdo hůře, někdo lépe.
Jako věrná milovnice své kočičky Lily, kterou vážně hodně zbožňuju chápu, že smrt mazlíčka může být hodně stresující a nejhorší na tom občas bývá to, že jakmile zemře nebo se ztratí zvíře, tak hodně lidí to nebere vážně a tvůj smutek mohou dospělí brát jen jako druh trucu a způsobu, jak je naštvat. Alespoň takovou zkušenost a dojem z toho mám já.
Když si kupuješ domácího mazlíčka musíš si připustit, že se může stát nehoda. Smrt je přirozeným stádiem života a musíš připustit, že se to stává. Mě nejvíce pomáhá se prostě a jednoduše vybrečet. Zní to neúčinně a trošku provařeně, ale podle mě – pokud se ti chce brečet nebo vyvztekat, tak je to nejlepší.
Hodně lidí říká, že po smrti mazlíčka je fajn koupit si nového. Nevím, zda je to dobré. Mě, když se ztratila kočička, tak jsem ani neměla chuť si koupit novou. Nakonec jí donesla máma asi po měsíci a myslím, že to bylo akorát.
Co se týče smrti v rodině, tak ta bývá samozřejmě v mnoha ohledech horší, také kvůli tomu, že trpí všichni členové tvé rodiny, nejenom ty. Stává se to, často umírají lidé, které máme rádi a často i mladí, s tím se bohužel nedá nic dělat.
Mě před rokem zemřela těhotná sestřenka na rakovinu plic. Hrozně mě to mrzelo, nejenom kvůli mě, ale i kvůli jejímu příteli, mamince a tátovi – no prostě to bylo celé na nic.
Nemůžeš čekat, že po takovém zásahu do tvého života bude druhý den všechno v nejlepším pořádku, až po delší době se začne všechno rovnat a vracet se do starých kolejí. Určitě je fajn mít v téhle době kamarádku či přítele, kteří tě mohou psychicky podržet. Pokud se cítíš ale lépe sama, tak proč ne…
Pokud jsme mladé, tak to bývá těžké, protože si uvědomujeme, že čím více rosteme a dospíváme, tím ostatní jako jsou prarodiče, tetičky a strýcové stárnou. A život v dnešní době není lehký, proto občas naše známé může potkat nějaká nemoc, kterých je všude plno, ale co je důležitější? Smrt není špatná, pro někoho je vysvobození z toho fyzického trápení. Občas je lepší se usmát a vybavit si krásné vzpomínky než chodit smutná a mít svůj život za ztracený.
Mému příteli včera zabili psa:( nevím co mu říkat snažím se s ním bavit normálně, ale nenapadá o čem se bavit:( nejhorší je že on má na ty 2kluky zlost, a chce jim něco udělat když chudáka Maxíky zkopali:( nevím co dělat na jednu stranu by si ty kluci zasloužili:( ale o to nejde prosím jak se mám bavit se s vím klukem aby se cítil líp
To je mi líto, sama tohle nenávidím a nenávidím, když se někdo chová špatně ke zvířatům. Záleží na tom, zda tvůj přítel chce mít společnost, nebo chce být sám. Já sama si při hodně takových událostech, které jsou těžké, často přeju být na chvilku sama. Pokud ale tě chce mít u sebe, někdy není potřeba cokoliv říkat, prostě jen být s ním, dát mu najevo, že jsi s ním, třeba mu něco uvařit, nebo koupit., obejmout ho:)
No když on je daleko nežijeme spolu ještě máme na to čas:( ale mi si hodně často voláme, nechávám ho volně a nesnažím se ho stresovat spíš naopak snažím se aby byl v klidu myslíš že je to správné, snažím se o Maxovi nebavit jen když chce, šve mě to jako jeho protože to nemohu pochopit jak lidi dokáží být takový:( děkuji za radu
Já musím nechat uspat moji fenku, jsem s ní už 10 let, je to velice težké, hlavně nevím kam ji pohřbím, bydlím v paneláku v České Lípě a zahradu prostě nemáme, nevím co mám dělat
Pokud jsi z České Lípy, tak tam máš krematorium pro zvířátka krematoriumzviratcl.cz, můžeš ho tam zavést sama, nebo po domluvě si pro něho přijedou k veterináři, kde ji necháš uspat
Pokud by si ho odvezli od veterináře, tak by to pro mě bylo asi nejlepší, zavolám tam, díky za radu
Mě včera umřel kanárek!Strašně mě to mrzí a jsem smutná,ale život jde dál….
Malé děti (i 8mi leté děti) většinou neznají pocit ztráty nějakého člena rodiny. Jedna moje menší kámoška kdy jsem v autobuse kvůli ztrátě člena rodiny, řekla jenom „aha“. A jiná holka z naší třídy řekla „mě taky umřela rybička“, ta mě teda nas*ala.
Když ti umře někdo blízký, je to hrůza, těžko se s tím vypořádává. Já sama to znám velice dobře. Není ale pravda, že by malé děti (8-10 let) nevěděly, jaké to je někoho ztratit. Spíš ještě neví, jak na takovou věc reagovat. Když mi umřel pradědeček, kterej bydlel hned vedle nás, a máma mi to řekla, v první chvíli jsem si myslela, že jde o nějakej špatnej vtip a šla jsem jí uvařit kafe, stejně jako každej den. Pak teprve mi to došlo :( Ale i dneska, je mi 20 a stejně je pro mě těžký vybrat „správnou“ reakci, když se něco takovýho stane někomu z okolí. Přece jen nevíš, jak je tomu člověku uvnitř, jestli stojí o nějaký utěšování, nebo je raději sám.
přesně…nejhorší jsou ty první chvíle… prsotě někdo vám řekne že ta osoba zemřela a vy nevěříte….a až třeba za nějakou dobu si to začnete uvědomovat…a jak plyne čas uvědomujete si to čim dál tím víc..:///
Mě umřela babička, když mi bylo 7 a myslela jsem, že umřu taky. Pořád jsem brečela. V noci jsem se budila, protože jsem si na ni vzpomněla a začala brečet. Trvalo to asi do 10 let. Občas jen tak přemýšlím, co by řekla, kdyby mě viděla…
Mě umřeli prarodiče ve 12ti a musím říct, že mě to hrozně vzalo, taky jsem si uvědomila jaký jsem „hajzl“, nebyla jsem na babičku ani nijak extra hodná i když jsem jí neměla ráda – prostě puberta, neustále jsem odsekávala a vztekala se apod. Proto mě strašně mrzelo, že před tím než umřela jsem byla prostě zlá…
To není pravda, že by osmileté děti neznali pocit ztráty. Samozřejmně, jak které. Mě v osmi letech umřela babička, která mi byla pomalu bližší než vlastní rodiče. Na ten večer nikdy nezapomenu, když tátovi zazvonil mobil, věděla jsem, co se stalo, že babička umřela a nepotřebovala jsem to od nikoho potvrdit, protože jsem to cítila uvnitř sebe. Samozřejmně, že jsem to tenkrát vnímala jinak, neuvědomovala jsem si, že už jí opravdu nikdy neuvidím.. ale brečela jsem.
Tenhle článek se mi docela hodí ikyž mi moc nepomohl…jsem asi divná, ale nevěřili byste co se mnou udělala smrt osoby, kterou znám jen od vidění….možná je to tím, že zemřelana rakovinu….ale stejně…hrozně mě to vzalo a všichni mě maj za blbce:(
Na tom není nic divného, já měla podobný pocity, když umřela jedna holka, co se mnou jezdívala do školy stejným autobusem, na anorexii. Tenkrát jsem definitivně dospěla k názoru, že žádná dieta nestojí za to, aby mi takhle zničila život.
Moc pěkný článek , si úžasná jak dokážeš takhle pomáhat lidem ♥Dekujem :)
No, měla bys být opatrná na mě – mně, je tam hodně chyb… :o) Ale poučný článek..
Jezis, tohle neni clanek kterej odevzda profesorce na cestinu, ale clanek kterej by mel pomoct ostatnim. a navic to ma na svem vlastnim blogu a tam si muze delat kolik chyb chce… jinak peknej clanek mers :) Moji kamaradce pred dvouma tydnama umrel tata nejspis na infarkt(prpomin, nevim jak se to pise) no a je to vsechno hrozny. podle me je docela rozumny jit treba po smrti nekoho blizkyho k nejakym lidem, treba do skoly aby si s tema lidma mohl popovidat, na chvilku se odreagovat- ta kamaradka do skoly normalne chodila a v pohode se smala… Urcite na nej chvilkama porad myslela, ale zaroven byla s nekym kdo ji podrzi, protoze myslim ze nase trida by tohle zrovna pochopila. a taky mame skvelou tridni, ktery taky umrel tata, kdyz byla v prvaku na stredni (no my jsme v sesty tride) a vsechno to chape a taky ji drzi.
Díky Mers, hned mi to pomohlo =)
mě když mi bylo 7 umřel táta..moc děkuju pomohlo mi to :))
Když mi bylo 7 moje máma měla autonehodu.Chodila jsem k ní každou sobotu.Jeden den ráno mě táta vzbudil a řekl mi “Sabinko dnes pro tebe máma nepříjde s Bazalou(její manžel ,s tátou se rozvedla)měla včera havárku“ a já na to odpověděla “no a co “ a toho lituju do dnes.Prostě stále se s její smrtí nemohu vyrovnat takže někdy i brečím.No a máma taky měla s Bazalou syna mého nevlastního bráchu.Jako malý se se mnou chtěl bavit ale já ho odkopla protože jsem ho za tu její smrt ho také vinila.Ted už vím že jsem udělala chybu ale jak ji napravit.Bazalů se bojím dodnes a mám z toho trauma už jako malá jsem se ho bála.Prosím poradte co mám delat.Děkuji.
Umím, protože mi ve 3 letech umřela maminka a hned potom i babička, byla jsem ještě malá, samozřejmě mě to taky zasáhlo, ale osobně obdivuji svého bratra, kterému bylo čerstvých 15 a dělal zkoušky na různé školy atp., pak taky děsně uznávám mého tatínka, který se ze dne na den musel starat o jedno batole a puberťáka a zároveň živit rodinu…
Ale teď mi je 12, mám „novou“ mámu a žiju spokojený život… Věci se nesmí vzdávat. ;) Takže pokud někdo prožíváte něco podobného, tak se nebojte, ono to po čase přejde:))
Jinak jsem ještě chtěla říct, že máš úžasný blog..Určitě v něm pokračuj, chodím sem skoro každý den, když mám čas a vždycky mě tvé články zabaví. :)) Navíc jsou ještě poučné, takže rozhodně neprohloupím, ba naopak. :)
Jsi fakt super, že takovými věcmi zabýváš a že pro nás holky toho tolik děláš.:))
Jelikož jsem ztratila několik lidí a hlavně zvířat v mém v životě tak jsem si stále „nezvykla“ nato že už tu nejsou. Pře dvouma rokama mi zemřel pes se kterým jsem vyrůstala, prarodiče také.Ale co bylo pro mě nejhorší bylo to… Že mi umřela mamka :( Nikomu to nepřeji aby to zažil, já se s tím ještě nesrovnala teď :/
Mne prednedávnom umrela prababička. keď mi to povedali, nevedela som tomu uveriť a bola som v pohode. No o 5 minút som začala plakať a trvalo to asi 3 dni. nič som nejedla. bolo to hrozné. mala som ju veeeľmi rada a je mi za ňou smutno. raz by sa to stalo tak či tak. občas keď mi je veľmi ťažko, tak sa s ňou začnem „rozprávať“. bola to naša rozpravková babička:-( :-*
Já teď chodím s přítelem, kterýmu asi před půl rokem umřel táta. Taky hodně lituje, že se s ním půl roku neviděl a v den, kdy za ním chtěl přijít- v den svých 60tých narozenin se otrávil plynem. Přítel kvůli tomu začal hodně hodně hulit a nikoho si nepřipouštěl k tělu. Já s ním v té době ještě nechodila, ale je z toho špatný hodně doteď. Má doma plno hrníčků a triček po tátovy a občas mi i brečí na rameni, sama nevím co na to mám říct. Je už starší a bere to jako vysvobozený, protože život měl opravdu těžký. A teď ještě ty hádky a handrkování o majetek to dokáže člověka taky pěkně shodit.. Jsem moc ráda, že jsem mu pomohla- to mi říkal on sám. V minulosti má ale taky dost problémů, nebyl zrovna svatoušek, snad nám to vydrží a nebude to tak hrozné.
Tento clanek neni nic nez pravda.
Prispevky, jsou velice smutne, jenze to clovek musi prekousnout.
Jako mala jsem prisla o prababicku, s kterou jsem travila hodne casu. Byla jsme s ni poslednich nekolik minut, nez navzdy odesla. Milovala jsem ji..ale cas nejde vratit.
Pozdeji zemrela i druha prababicka. U te me moc mrzelo, ze jsem se ji tolik nevenovala. Dodnes pamatuji den, kdy jsem u ni byla v nemocnici. Rikala, ze si preje zemrit. Byla na mnoha pristrojich. Bylo mi to lito a po nocich jsem prosila Boha, aby udelal co nejlepsi rozhodnuti a to co nejdrive. Nemuzu rict, jestli jsem verici, ale verim na osud a na to, ze co se ma stat, to se stane.
Za tri dny, jela mamka navstivit babicku. Dosla do pokoje, ktery byl prazdny. Jen sestricka ji oznamila, ze umrela ve spanku.
Vsichni jsme si mohli oci vybrecet, ale zaroven clovek vedel, ze se ma dobre.
Prisla jsem i o jednu osobu, kterou jsem znala/ neznala. Kamaradka od koni. Dostl ji nejaky nador na mozku, ktery zacal byt aktivni po autonehode.
Kazdym dnem se bojim, ze prijdu o bratra. On az blahove veri na osud. Buh ho ma snad rad. Prezil silene veci.. V hloubi duse doufam, ze nam ho tu nechaji tak dlouho, jak mu bude mile..
Jinak moc hezky web, uzitecne rady.. proste bomba.. :-)
Vždy, když mi umře domácí mazlíček, tak jdu na stránky http://www.kockaapravo.cz a vlevo je napsané virtuální vigilie a „zapálím “ za zvířátko svíčku…:-(
Tenhle článek mi dneska obzvlášť pomoh prtože mi dneska umřel děda =/ Děkuju tvůj blog mi vždycky pomoh =)*
hezký článek :) jak si tady tak čtu ty komenty cítím se líp že nejsem sama- když mi byly necelý 2 roky, umřel mi táta. nikdy jsem ho nepoznala, a myslím že je to tak lepší- nemám se na co zpětně vázat. :)
Mému příteli nedávno zemřela babička a i když jsem jí moc neznala, tak mi to bylo strašně líto a celý pohřeb jsem probrečela. Pak se mi často stávalo, že jsem si na to vzpomněla a hned jsem měla slzy v očích. Ale od té doby se strašně bojím, že se něco stane mým blízkým, cokoliv… Vím, že je to hloupé o tom přemýšlet takhle, ale když vidím každý den ve zprávách, že někoho srazilo auto, někoho přepadli, … Právě to vědomí, že se to může stát komukoliv je hrozný. Nevím, jak se s tím strachem vypořádat, to bych musela všem známým zakazovat vůbec vycházet z domu.. Asi to chce čas, co myslíte? :-)
Díky mers, ztratila jsem hodně lidí a jsem ne(jen) na to hodně citlivá. Hrozně mne mrzí, že jsem nepoznala své prarodiče, jen jednoho, ten mi umřel v šesti. A před rokem jsme zachránili kočičku, malé kotě, a bylo s ní hrozné lítání, protože jsme ji našli v lese, byla plná parazitů… My už doma dvě kočky máme, ale i tak do dnes nemůžu uvěřit tomu, že chodím kolem místa, kde ji přejeli. není to fér, bylo to miminko, už když jsme ji našli, tak měla den (podle veterináře) života, takže už tak byla v ohrožení… a tadá, život jí prostě nepřál a já s tím zápasím do dneška….. A vím, jak je zdraví důležité ( mám problémy se srdcem, navíc jsem nyní měla streptokoka a hnisá mi madle, kdyby se mi ten hnus dostal do srdce…) Je toho dost, jsem nemocná pořád (už je to mononuklelóza, nebo nějaký menší úraz) a díky tomu srdci je vše důležité řádně vyléčit, nemůžu si pořádně dát do těla( předýchat se). A dost mne to štve, mám pocit, že od té kočičky je můj život …někde jinde. A to nejen kvůli zdraví. Zas si hodně často říkám, že je to v pohodě, jsou lidi mnohem horšíc variant. …
Ale takhle, k tomu úmrtí, chci říci, že soucítím s lidmi, co o někoho přišli. Navíc minulé léto umřela 16ti letá holka, od máminých známích a když jsem byla na tom pohřbu, viděla jsem tam ty její kámošky, mojí kámošku… Hrozně mne tyhle věci berou, a jsem ráda, že existují tyto články!
teensmajdicka
http://www.teensmajdicka.blog.cz
Mě se ztratil před rokem zrzavý kocour Lubík,přijela jsem z města a byl pryč,byl mu rok,hledala jsem všude,ptala se lidí nikddo ho neviděl,mě to moc mrzí i po roce měla jsem ho moc ráda,dnes mu by bylo dva roky,byl by krásnej velkej zrzavej kocour…..
My měli Šarlotku kočičku, která se nám taky zatoulala a už jsme jí neviděli, škoda no:/
Nám se zatoulalo koťátko Peggynka, kterou jsem strašně zbožňovala. Ale pak jsem dostala (asi za půl roku) křečka Snížka. Jenže Snížeček už má skoro 3 roky – to je hranice u Džungarů, kdy prostě… konec. Doufám, že bude ještě dlouho žít, mám ho moc moc ráda! Za ty tři roky jsem si k němu vytvořila určité pouto, a přestože si někdo pomyslí, že to je „jen“ křeček za 30 korun, pro mě má cenu nevyčíslitelnou. Dále máme ryby – ty nám neumírají – tedy vlastně jo, ale my je nikdy nenajdem, vždycky se nějak“ztratí“, tekže je ty další ryby asi žerou nebo co… A není pravda, že v 8 letech někdo nechápe smrt. Mi se totiž v 8 naprosto přepsal život – umřel mi děda, který mi byl strašně strašně blízký. Byli jsme u něho pečení vaření, NIKDY po mě neřval a já jsem u něho byla vždycky hodný andílek. Manželka (moje babička) mu zemřela dávno, já ani mamka jsme jí neznaly. Strejda byl tehdy na vysoké, tak si to vypočítejte, já to nedovedu! :) Přestože od dědovy smrti uběhlo už skoro pět let, stále si na něho jasně pamatuju. Ach, ty sladkobolné vzpomínky… Jak nám vždycky dělal lívance a párky… Byli jsme u něho skoro každý víkend, občas jsme jezdili na chatu, která mi ho doteď připomíná. Vždycky, když někoho potkáme, koho děda znal, ale já si je nepamatuju, řeknou: „Jé, není to ta dědova Eliška?“ Když se mě zeptají, jestli si ho pamatuju, vždycky řeku jo a je to pravda pravdoucí! Jak už jsem psala, jeho ztráta mi naprosto přepsala život… Upnula jsem se na knížky, u kterých jsem hledala (a hledám) zapomění – ale jestli chci zapomenout? Ne! Od toho osudného dne mám pořád příšerný pocit, že mě opustí každý koho mám ráda… Je to příšerné, nikdy jsem se s tím nikomu nesvěřila – až teď Vám! Na ten den, kdy jsem se to dozvěděla si stále jasně pamatuji! Děda byl totiž se svou sestrou v Egyptě. A přestože měl slabé srdce a vysoký tlak, vylezl na jednu horu, na kterou se málokomu podařilo vyjít. Jenže tam se to stalo – podle vyprávění to prý bylo tak, že děda najednou upadl, a když přijeli záchranáři, prý už dávno nežil – Infarkt… Celou noc po tom, co mi to řekli jsem probrečela a tiskla k sobě plyšáka, co mi kdysi dal. Bylo to strašné… Na jeho pohřbu bylo hromada lidí – psali o tom i v novinách… Ještě teď mám domeček pro panenky, co mi dal na jedny Vánoce. Sice si s ním už nehraju, ale v pokoji ho stále mám – hrají si s ním malé návštěvy… :) Občas si říkám, co by se stalo, kdyby do toho Egypta nejel… Kdyby nechytl ten infarkt, kdyby… Jak on říkával: Kdyby byly v ři-i ryby, nebylo by třeba rybníka… :) ♥♥♥ Nejsem si jistá, jestli by byl na mě pyšný, ale snad jo… :) Občas k němu „posílám“ myšlenky či prosby… Existuje nebe? Peklo? Ráj? Posmrtný život? Těžko říct… Nebo je snad ta reinkarnace? Nevím, ale doufám že se ještě někdy setkáme… :) Díky za vyslechnutí, inťasi, Mers! Potřebovala jsem to někou říct… :O
Musím říci, že je to velmi pěkný článek. Včera mě zemřela králičí slečna. Jsem z toho opravdu velmi špatná, protože nejen, že jsem jí měla strašně ráda, ale měla jsem s ní velmi úzký vztah již jen proto, že jsem si jí vzala jako týranou a udělala od té doby, co byla se mnou ohromný pokrok. Strašně mi tu chybí a nemůžu si vůbec zvyknout…. pořád na ní myslím a vzpomínám a chce se mi brečet.
S jedinou věcí v tomto článku nesouhlasím. Po smrti zvířete není nutné čekat nějakou dobu na koupi dalšího. Naopak třeba já a má rodina zacelujeme ztrátu zvířátka pořízením si dalšího. Hrozně se na něj vždy upneme a dáváme mu jen to nejlepší, je pravda, že ale jeho ztráta pak o to více bolí :( Nicméně myslím si, že je důležité zalepit ránu. Není to nevděk, my na předchozí zvířátko nezapomínáme, naopak, myslíme na něj stále a vzpomínáme a je s námi v srdcích, ale snažíme se ten smutek eliminovat a najít si jiného miláčka, komu můžeme dát tu lásku, která nám zde zbyla. Tak to vidím já.
Tenhle clanek mi moc pomohl vcera mi umrela kralici holcicka byly ji jen 3roky.Jmenovala se Terezka a ja se porad s jeji ztratou a odchodem nemuzu vyrovnat a porad brecim.Nechapu proc odesla :'( mela jsem ji .strasne mooc rada :) a zemrela zrovna pred Velikonoci kdy je zajicu a kralicku vsude plno :'(
To mě moc mrzí:-/
Mě minulý rok tedy 2013 asi v říjnu jednou ve středu zemřelo malé roztomilé a hrozně milé a přátelské koťátko. Zakousl mi ji pes kterému se snažím odpustit už je to lepší ale Rozárku bych tu chtěla moc mít. Byla moc přátelská a já se snažím se s tím smířit ale na Rozárku se nedá zapomenout nikdy. To nejde.
Před 2 rokama mi zemřela mamka a mně tehdy bylo 11 let.
Celá má rodina truchlila včetně mně.
Po týdnu jsem se tak nějak dala dohromady.
Dnes je mi 14let a jak pozoruji u svých spolužáků, chovám se a cítím se tak minimálně na 16, nehledě na to, že mám 2 brigády a studuji gymnázium :)
Smrt k životu patří:)
Máš to velice hezky napsané:)
Obdivuju tě:) Též mám kamarádku co přišla o maminku a do toho byla hodně nemocná.. (rakovina) tyhle lidi obdivuju.. Tak hodně štěstí ve škole a ať se daří!:)
Mě v 9 letech (brácha měl 7) umřela babička, měsíc po tom děda a týden po tom všem křeček roborovský. Tento měsíc pro mne byl nejhorší ze všech, s prarodiči jsem si byla hodně blízko, byli na mne hodní a … o křečkovi ani nemluvím ( ti co jim nějaké zvířrátko umřelo, pochopí:(( ). Také kvůli tomu jsem se rozvedla s mým 1.klukem.. :'((. V 10,5 letech začla mamka pracovat s taťkou ve stejný práci a dostávali superNabídky. Takže mi odjeli do zahraničí na 3,5 roku ( občas jezdili domů) a já se misela starat o domácnost ( nakupovat jídlo (i pro bratra, oblečení, VŠE!), dále uklízet, psát úkoly, vařit) Starala se o nás tátova sestra, moje teta a vše bylo v pohodě, teta k nám jezdila 1x týdně na „kontrolu“. Občas nás vzala i na výlety, jela s námi koupit oblečení atd… . Nikdo ze školy nic nevěděl krom nejKámošů, taky proto, že jsme se s bratrem učili perfektné, kupovali jsme si občas oblečení ADIDAS, PUMA, NIKE a dalsi značkové oblečení, nebo jsme oba měli telefon APPLE. Nikdo nic nepoznal :'((
Po letech přijeli naši a zase jsme začli žít normálně :\\. Od té doby na mě nechala jakákoliv smrt násedky na forewe:((. Nikdo o tom neví, jste jediní.
:((
PS: naši näs vůbec nepoznali po příjezdu
;'(3
Mně zemřel děda nedávno. Měl Alzheimerovu chorobu. Věděla jsem, že brzy zemře. Poslední týden nic nevnímal, chtěli mi zakázat za ním do domova jít, ale já odmítla a šla jsem. Zatnula jsem zuby a řekla si „Ne, prostě nebudeš brečet, prostě ne!“, protože mezi lidmi nikdy nechci plakat. Babička a maminka plakaly, ale já brečela až v noci po tom, co umřel a na pohřbu. Na ten jsem odcházela z vyučování a pár lidí hned „Kam jdeš?“, chtěli mi vynadat, že jdu pryč. Po mé odpovědi, že jdu na pohřeb, jim došla řeč.
Ale bylo mi to všechno hrozně líto, byl na mě vždycky moc hodný, měl mě rád a já jeho a toho Alzheimera si prostě nezasloužil.
Mě umřel pes maxík furt brečim on byl tak hodnej a tohle si nezasloužil milovala sem ho
Ahoj mě před půl rokem zemřela při autonehodě roční dcerka a přítel….sem z toho v prdeli..nevím co dělat…přemýšlím nad sebevraždou
Ahoj, to myslíš vážně? Jestli ano, je mi to moc líto. Někdy se stává, že sem píšou jen z hloupého žertu a pak se to musí mazat. Je to blog pro slečny do cca 16 let, proto se divím, že se tady objevilo takové téma. Chceš si s někým promluvit? Jestli ti to pomůže, jsem tady pro tebe.
Před dvouma rokama byl jeden náš blízký příbuzný v nemocnici. A zemřel na rakovinu. Je mi 11 let a vím o tom. Mýmu bráchovi je pět a neví o tom. Měli bychom mu to říct? Myslím, že něco tuší…
Diskuze je uzavřena.