Výstava Psychiatrie: Pomoc nebo hrozba? 4.8/5 (5)

Když jsem se včera dozvěděla, že v Praze začala výstava na téma psychiatrie, okamžitě jsem věděla, že tam chci. Nejen kvůli tomu, že mě obor zajímá jako takový, ale i kvůli tomu, že na letáčcích a webových stránkách se rozebíralo i téma psychofarmak – tedy léků a jako studentka oboru se zkrátka cítím, tak trošku donucena zjistit o co vlastně jde. Navrhla jsem nápad „Pojedeme do Prahy“ Tomášovi, který (k mému překvapení) souhlasil a výlet jsme zorganizovali na další den.

Výstavu pořádá Občasńská komise za lidská práva, která se zabývá právě odhalováním a nápravou psychiatrického porušování lidský práv.

Jak to tam vypadalo? Představovala jsem si to v trošku větším formátu. Celá výstava probíhala v jedné velké místnosti, po které do kruhu byly uspořádány různé „stojany“ s prospekty a textem, obrázky, letopočty, každý stojan se zaměřoval na jiné téma. U každého tématu byla k dispozici obrazovka, kde jste si jednoduše mohli pustit krátký dokumentární film o daném tématu. Jeden film měl cca 10 – 15 minut, celkem jich bylo 14. Takhle postupně jste chodili, četli si nápisy, porovnávaly čísla, grafy a sledovali filmy.

O čem to bylo? Celá výstava s názvem psychiatrie: Pomoc nebo hrozba? se soustřeďovala právě na celý obor (velice rádi používali slovo pseudoobor) Psychiatrie, na psychofarmaka (léky ovlivňující lidskou psychiku a chování), na historii psychiatrie a snažila se ukázat, že právě tento obor má za následek to největší poškození lidské mysli, perou se tam velký prachy a zkrátka dějí se věci, o kterých se často ani neví.


Z historie bylo určitě zajímavé téma lobotomie, kdy si psychiatři mysleli, že poškozování frontální části lidského mozku (např. nalití čistého alkoholu do části mozkové kůry) je naprosto v pořádku a má za následek úplné vyléčení. Už jim bylo jedno, že většina pacientů zemře nebo jsou odkázáni na péči druhých – zkrátka jsou vyléčeni. Dál se tam rozebíralo téma eugeniky (rasové hygieny), kolik peněz se ročně na lécích vydělá. Dál byly k dispozici grafy s čísly (např. že 17 000 000 dětí bere psychofarmaka nebo antidepresiva). Mluvilo se o lécích, které závažně poškozovaly lidské myšlení a člověk byl v tzv. „duševním neklidu“ a nebylo vyjímkou, že měl násilné sklony a úspěšně se to desítky let tajilo, apod.

Jak se tam dostat?

Celá výstava probíhá od 1. do 11. března 2012 (končí příští neděli) každý den od 10:00 do 20:00. Dostaneš se tam naprosto triviální cestou – metro C, zastávka Vyšehrad – cca 150 metrů – navigují cedule. Vstupné je dobrovolné.

Kvůli obrazovému materiálu je výstava vhodná pro starší 15ti let. Každopádně nemyslím si, že by celkově to téma bylo tak hrozné, aby tam nemohli např. 13 – 14tiletí dospívající, které to zajímá.

Mě ohromně výstava zaujala, i když jsme tam strávili v podstatě 2,5 hodiny, uteklo to hrozně rychle, filmy byly zajímavé a nelituju, že jsem tam zašla. U spousty věcí jsem valila oči, u některých kroutila hlavou a u některých souhlasně kývala. Ze svojí zkušenosti můžu výstavu rozhodně doporučit.


Webové stránky projektu: http://www.psychiatrie-info.cz/

Líbil se vám článek? Ohodnoťte ho, budeme rádi.

9 komentářů

  1. Výstava by mě dost zajímala,jenomže to bych to nesměla mít tak daleko do Prahy.Mers a slyšela si o té výstavě The Human Body Exhibition?Co si o ni myslíš?

    • Mersmerize

      Už mám doma prospekty a někdy v květnu tam s Tomem chceme zajít. Určitě nesdílím názor některých aktivistů, kteří kvůli té výstavě prostestují. Chápu, že se to někomu nemusí líbit, ale podle mého je lidské tělo ohromně zajímavé, je to v podstatě zázrak a vidět to takhle pro mě vážně zážitek. Navíc těla byla použita s povolením od samotných dárců, kteří se zapojili do programu + nikomu nebylo ublíženo apod., takže já v tom nevidím nejmenší problém. Jsem na to strašně zvědavá.

  2. Moc bych se tam chtěla podívat, ale bydlím na Šumavě, takže se tam asi nedostanu :( Tohle téma je velmi zajímavé a musí to být zážitek být na té výstavě.

  3. Zdraví Beskydy! :D Taky by mě to moc zajímalo, ale opravdu to nevidím na to, že bych se v nejbližší době dostala dál, než do Ostravy… ;)

  4. To může být zajímavý. Bohužel, mám s tímto tématem docela bolavé zkušenosti. Můj táta má mánio-depresivní psychózu a to v té podobě, že se to projevuje jenom při hodně zátěžových situacích a po několika měsící je zase v pořádku. Ale musí brát léky, aby se jeho stav udržoval. Ale abyste si nemysleli, že je to nějaký blázen, je to úplně normální člověk a nic na něm není poznat, ale občas (většinou s rozestupy několik let) se to prostě na pár měsíců projeví. Já jsem to zažila jen jednou a to když jsem byla v první třídě. Hodně mě to zasáhlo, měla sem velké problémy ve škole a byla jsem prostě zoufalá. Ostatní děti si všimly, že jsem jiná a vyčlenily mě z kolektivu. Ještě teď se to projevuje, protože jsem plachá a špatně se začleňuju. Ale zpět k tématu. Asi nejvíc mě tehdy šokovalo, jak málo se v brněnské léčebně pacientům věnovali. Oproti ústavu, kde pracuje máma a kde má každý klient svoji pečovatelku, je to opravdu bídné. Byl tak na pokoji s lidmi, kteří na tom byli o mnoho hůř a to mu na psychické pohodě rozhodně nepřidalo. První týdny vůbec nesměl ven a ze zamřížovaného okna měl výhled jen na jakousi továrnu. Jako člověk z vesnice, který miluje přírodu, musel neskutečně trpět. Já sama bych se asi zbláznila, protože bych nemohla být bez lesů, polí a rybníků ani minutu. Celý ten zdravotní personál se choval strašně nepříjemně a nebylo tam ani zdaleka takové to hezké domácké prostředí. Naštěstí je teď tatínek už dlouhou dobu zdravý a jeho doktorka řekla, že je hodně pravděpodobné, že už se to nevrátí. Kdyby totiž mému tatínkovi a celé naší rodině někdo zase ubližovat, byla bych schopná takhle zavřít jeho, aby pochopit, jaké to je. Doufám, že nevadí, že jsem se tak rozepsala, ale považuju tě za hodnou a chytrou holku a ráda se s tebou o svůj příběh podělím. Eliška

    • Pro člověka jako je tvůj tatínek (jsem z vesnice, takže to naprosto chápu) muselo být hrozné sedět na pokoji s daleko horšími pacienty, zavřený.. To mu nemohlo vůbec pomáhat, spíše naopak. Přeju už jen ty lepší chvilky :)

    • Mersmerize

      Eliško, vážím si toho, žes mi to napsala. My v rodině taky máme své „zdravotní“ příběhy (jestli to můžu napsat takhle), takže na jednu stranu chápu, jak je to těžké – na druhou stranu, většinu z těhle problémů jsem musela řešit až poslední dobou, tudíž si nedokážu představit, jak hrozné to muselo pro tebe, jako pro dítě (v první třídě) být. Ale to, že je už je tatínek dlouhou dobu v pořádku je skvělá zpráva a jsem moc ráda. To je nejdůležitější.

      Některé zacházení s lidmi v nemocnicních a celkově ve zdravotnických zařízeních je vážně hrozné, to s tebou souhlasím. Když jsem byla v jedné nemocnici na operaci (moje první operace), byla jsem na oddělení gynekologicko – porodnickém a dali mě na pokoj se 70letou paní, která byla po celkovém odstranění dělohy a ženských orgánů. Tudíž jí bylo strašně špatně a mě hrozně stresovala, tak moc, že jsem se na tu operaci strašně moc bála. Prosila jsem je, ať mě dají na jiný pokoj (bylo jich dost volných), ale zkrátka mě nikdo neposlouchal. Bohužel se to děje často:-/

    • Děkuju, jsi moc hodná. Jsem ráda, že se najdou i takový lidé, kteří s něčím takovým mají zkušenosti a chápou mě. :)

Napsat komentář

Tvůj email nebude zveřejněn.Povinné pole jsou označeny *

*

TOPlist