Dnešní datum bude něčím vyjímečné a jedinečné. Čím? Povím Vám pár informací ze svého soukromí, které jsem do dnešní doby neměla povolení zveřejňovat (často přítel se zkrátka nechce dělit o osobní informace na blogu), ale protože tu píšu poměrně často poznatky ze svého života a nevidím na tom nic špatného (na druhou stranu chápu, když někdo podobné informace nechce zveřejňovat, je to každého věc), tak i dnes se tu můžete dozvědět něco nového – pro někoho možná zajímavé, pro někoho ne, to nechám na Vás.
Hodně často se mě slečny ptají, jak dlouho jsme s přítelem spolu, kde jsme se poznali nebo jaký je náš vztah. Asi hned na začátku by bylo dobré říct, že to není příběh jak z pohádky, neztratila jsem botu ani mi zlá čarodějnice nedala sníst otrávené jablko a rozhodně se nedá říct, že by to byl případ, kdy se dva na sebe podívají a vědí, že spolu budou do konce života. Opravdový a reálný vztah nikdy takový nebude, nenechte se zmást Stmíváním a podobnými příběhy – vztah stojí spoustu námahy, kompromisů, snahy a často i omluv. Nejednáte samy za sebe, ale musíte se rozhodovat i tak, abyste neublížily nebo se nedotknuly toho druhého. Proto tak ráda říkám mladým slečnám, aby si užívaly dospívání a udělaly z toho, že jsou samy přednost – na vztahy je čas celý zbytek života, to mi věřte! :)
Abych ale konečně začala… S Tomášem jsme se poznali na střední škole, hned v prváku. Nechodili jsme do stejné třídy – byli jsme ve stejném ročníku, ale každý jsme měli jiný obor, takže jsme se potkávali příležitostně na školních chodbách nebo na školních akcích. Žádné předměty jsme společné neměli, tudíž jsem asi do druhého pololetí neměla sebemenší tušení, kdo to je nebo jak se jmenuje až těsně před koncem prvního ročníku se stalo to, že nás spojili na tělocvik a protože já se o tělocviku vždycky flákala (měla jsem „neschopenku“ na celé čtyři roky kvůli zdravotnímu stavu), seděla jsem v tělocvičně spokojeně na lavičce a fandila naší třídě (hráli jsme vybíjenou!). Když byla střídačka, Tomáš přišel a takřka mě vystrčil z lavičky, na což jsem samozřejmě zareagovala a sedla si zpátky se slovy něco ve smyslu „Co to sakra děláš?“. Chvilku jsme se bavili a konverzovali a takhle to všechno začalo.
Já bydlela v Kutné Hoře, on v jedné vesničce kousek pár km od Hory, takže mě po škole buď šel doprovodit domů nebo jsem s ním šla na autobusové nádraží. Tak to trvalo pár týdnů a pár dní před tím než skončil školní rok, jsem mu nějakým tím svým nevybíravým (ehm, žertuji!) způsobem, sdělila, že ho mám ráda a ráda bych něco víc než jen kamarádství. Hodně bolelo, když odmítl a asi protože se bál, že ho budu kvůli tomu „stíhat či pronásledovat“ se mnou úplně přestal komunikovat. Co se dalo dělat, byly prázdniny a já to úplně vypustila z hlavy a nechala to být. Samozřejmě asi jako každou holku se zraněným sebevědomím mě to mrzelo, ale nikdy jsem nebyla typ holky, která by tohle řešila týdny nebo měsíce. O prázdninách jsem potkala někoho nového, který měl o mě zájem a tak jsem na začátku školního roku byla v novém vztahu a Toma úplně nechala být.
Celé první pololetí druháku jsme se úplně ignorovali – mě štvalo, že se se mnou přestal tak rychle bavit a on (podle svých nynějších slov) se bál, co bude dál, tak jsme to prostě nechali být. Jenže znáte kluky, když jsem byla v relativně spokojeném vztahu, byla jsem spokojená a nepotřebovala hledat něco nového, najednou si Tomášek uvědomil, že by vlastně do vztahu s někým jako jsem já šel rád a začal to zkoušet. A co já? Nic, samozřejmě. Odmítla jsem ho a dál to neřešila.
Pár týdnů byl samozřejmě neuvěřitelně uražený, ale nakonec se překonal a zkoušel to dál. Po těch pár týdnech jsem už byla svobodná (s Tomem to nemělo nic společného, tedy aspoň vědomě o tom nevím) a tak jsem to začala brát trošku vážněji. Chodili jsme spolu ven, kamarádili se, ve škole spolu trávili přestávky a psali si i na počítači. Nakonec jsem po nějaké době povolila a řekla si „Proč ne?“. Tak jsem 9. prosince 2009 (na datumy jsem úchylná) dostala první pusu a tak nějak to začalo.
Ustáli jsme spolu pár rodinných krizí, nějaké ty vztahové problémy (i když uznávám, že to nikdy nebylo nijak strašné), naučili jsme se spolu na maturitu, šli na Vysokou školu (samozřejmě každý na jinou, zatímco já jsem šla na filozofii a poté na Farmacii, Tomáš na IT obor) a už se vlastně bereme jako rodina. Jsme spolu necelé čtyři roky, plánujeme malou rodinku (pár těch krásných, ale zlobivých dětí, i když vychovávat je prý budu já) a řešíme spolu vlastně všechno, co se řešit dá a hlavně: Máme se rádi.
Doufám, že Vás tenhle článek něčím malým inspiruje, čím? Nemusíte být dokonalé, nejkrásnější nebo nejchytřejší – každý člověk má právo na to být šťastný a i když se v jedné chvíli může zdát, že svojí malou lásku nikdy nenajdete, může se to kdykoliv změnit a nemusí to být nutně v pubertě – často se to stane, když to nejmíň čekáte! :)
Tom a Lilísek
Testujeme webovou kameru
V prváku
Maturitní ples:)
Je mi 22 let, pocházím a dodnes žiji v Kutné Hoře a až vystuduju, pravděpodobně Vám budu vyrábět nebo prodávat léky (můj studijní obor je farmacie). Moje pravé jméno je Lucie, ale na internetu mě můžete potkat pod nickem Mersmerize, na který jsem přišla asi před dvěma lety, díky mé oblíbené hře Final Fantasy.
Blog na kterém se právě teď nacházíte jsem založila 14. listopadu 2010 a vznikl ze dvou důvodů. Ten první byl, že jsem se potřebovala ze všeho vypsat, informovat o tom, že tu taky jsem a druhý důvod byl pomoci ostatním mladým slečnám, které si s něčím nevědí rady. Nejsem všeznalá, nevím a nevyznám se ve všem, ale jsem učenlivá a ráda se dozvídám nové věci.
Je to krásný příběh, vy dva jste se hledali, až jste se našli, moc vám to spolu sluší a já doufám, že ještě dlouho slušet bude..:-)
Děkuju, já v to taky doufám:)
Souhlasím, moc krásný příběh. Taky přeji ať Vám to ještě dlouho sluší :) :)
pekné, držím vám obom palce :) a vlastne už pár dní premýšľam, že by som ocenila nejaký článok o tom, čo je a čo už nie je vo vzťahu normálne – tak všeobecne (hádky, chodenie von s inými, flirtovanie a pod.) občas už je ťažké tak objektívne nájsť istú hranicu :) hlavne keď sme zamilovaní :) a ty už, zdá sa, máš skúsenosti :)
Lepší příběh, než z pohádky :D:) Moc krásný jste spolu :) Ať vám to vydrží dýl,než navždycky:) Hodně štěstí :)
Mers moc Vám to spolu sluší a moc Vám to přeju.Líbí se mi ten poslední kousek v druhém odstavci,je to pravda.Já třeba nechápu 11ti leté děti,kteří se chovají,jako dospělí.
Ta fotka nazvaná prvák je moc hezká,taková pěkná momentka a hrozně se mi líbí ty tvoje vlasy na této fotce.
Mers takže Vy jste spolu v prváku chodili?
Ne, v prváku jsme byli nějaký čas jen kamarádi:)
Nádherné :) Čím jsem starší, tím větší mám strach, že si nikoho nenajdu.. Většina mých kamarádek už měla minimálně jednoho kluka.. A čím víc jich přibývá, tím víc mi klesá sebevědomí.. Prostě když o mě nikdo nemá zájem, tak se cítím hrozně, nepřipadám si hezká, jsem radši sama.. Asi už jsem z té samoty paranoidní, a všichni mi říkají ať nejsem smutná, že to jednou přijde. Jenže kdy..? :(
To je úžasný příběh, kdybych nevěděla že to píšeš ty myslela bych si, že si to někdo vymyslel. Vy dva ste si vážně souzení :))
Na fotce „z prváku“ vypadáš jako zpěvačka Carly Rae Jepsen (snad se to takhle píše) :)
A samozřejmě přeju, ať vám to vydrží ještě spooooostu let!
Fakt? Asi to bude tou ofinkou:) Jinak díky:)
Máte se rádi,to je hlavní! :-) moc vám to přeju,jste nádherný pár a moc vám přeju aby vám to vydrželo napořád a plány o zlobivých dětičkách se vyplnili! :-)
jeeeeeeeeeeeeeeeeeeee mna to skoro na konci rozplakalo krasny ste nech vam to vydrzi
ty jsi měla teda štěstí že jsi měla neschopenku. Tu chci taky!
Mers si nezaslouží tak hezkýho kluka
Že by tu někdo žárlil?LOL
Diskuze je uzavřena.